Kdysi, po roce 1948, se u nás přestal používat výraz „dáma“ pro ženu hodnou uznání. Nahradil ho výraz „pracující žena“. Elegantní kostýmky a klobouky vystřídaly šátky a pracovní oděv. Nový režim se podepsal i na vztazích. Muž pomalu přestával mít roli ochránce ženy a začaly se objevovat frustrace. Ženy, ačkoliv vše dělaly jak nejlépe mohly, začaly upadat do pasti vztahových neúspěchů. Proč si muži často volí za manželky ženy z východu, či Filipínky, když doma je tolik krásných žen? Proč si muž často najde ženu, která nic snad ani neumí a jiná by se k němu, podle všech, hodila víc? To ví právě jen ten muž. Co mu ona dá, co jiná ne?
Diana si sedla do křesla a začala vyprávět svůj příběh. Mluvila o tom, jak se kdysi bezhlavě zamilovala a všechno kvůli své lásce opustila. Z města odešla na venkov a pomáhala v hospodářství svého muže. Jak jí zlomilo srdce, když ho přistihla, že si píše, a nakonec i spí s jinou. Vždyť se snažila. Obstarala zvířata, pole, kuchyni, rodičům manžela podstrojovala. I tak občas zaslechla, jak jí manželova matka a otec haní. On se jí nezastal. Dělala, že to neslyší. Měla pochopení pro to, že má každý právo vstát špatnou nohou a moc se snažila. Chtěla být tou dokonalá. Vždycky upravená, večer padala na ústa. Jenže se nějak stalo, že najednou byla sama, znovu u svých rodičů, jen s igelitkou, se kterou od nich před časem odešla. Tam kde ona nedávno budovala domov, nyní jiná žena stavěla do pozoru jak jejího muže, tak i jeho rodiče. A podle všeho s tím byli všichni spokojení…
Jana si zase postěžovala ukřivděným tónem, plným rozčarování, že vždcky obstarala dům, navařila, napekla, zavařila, v práci jela tak, aby získala i prémie, přistavěli k domu a která cihla jí neprošla rukama, jako by nebyla, děti odrodila, aniž by sykla bolestí, vychovala je… Ale co se stalo… Sousedka se opalovala nahoře bez, a její Jiří mohl vyvalit oči. Soused zatím smažil řízky a jeho Maruš si lakovala nehty. Ještě ho nabádala, aby to pro děti do školy stihl včas po obědě a nenechal po sobě v kuchyni špinavé nádobí. Jana na ni nadávala, jak je Marie nepotřebná a jak je to nespravedlivé, když ona vše obětovala manželovi a teď se má stěhovat do garsonky. Její ex má totiž novou přítelkyni. Maruš naopak manžel vyváží na exotické dovolené a ona se tím ještě chlubí… Kde je spravedlnost?
Maruš dala svému muži pocit, že je pro ni důležitý. Jana si potřebovala pojistit lásku vzorcem – lásku si musím zasloužit a její muž si zatím připadal neužitečný, frustrovaný, když ho nezapojila a začal se nudit.
Zmiňovaná spravedlnost je neúprosná. Jana udělala také chybu v tom, že se obětovala muži. Ano, byla tak vychovaná. Rezignovala na svoji kariéru. Odmítla účast na jednom kongresu, pak na druhém, aby mohla být muži a dětem na blízku. Pak už jí samozřejmě nikdo neozval… S rukama ve dřezu snila o tom, kde mohla být. Jenže strouhala brambory na bramboráky pro Pepu. Ten si nakonec ještě postěžoval u televize, že jsou málo slané… Když se ohradila, byla „kráva“.
A co takhle dovolit si být ženou? K otevření tohoto ožehavého tématu mně vede to, že vidím, kolik skvělých, úžasných, schopných a inteligentních žen, tráví večery osamoceně a před samotou raději utíkají k práci. Opačný extrém je ta poslušná ženuška, „domácí vybavení“, která udělá vše, aby její věčně nespokojený muž byl spokojený… A on tráví ty samé večery u milenky, která mu ponožky rozhodně prát nebude. Co vlastně muži potřebují?
„Českým ženám ve vztazích s muži často ubližuje jejich přílišná emancipovanost. A prezentovaná samostatnost. Aby mohly mít chlapa tam kde chtějí jednou z možností je působit křehce, naivně, a přesně vědět co chtějí. Aby žena ovládala muže musí vypadat jako slabší, hloupější, krásná a zranitelná. Pak s ním může dokonale otáčet.“ Říká Nina, manželka jednoho vlivného podnikatele z Ruska. Nina měla vždy navařeno, napečeno a ale v zrcadle viděla děs. Potom jí jedna moudrá žena, Olga, řekla: „Jdi ke kadeřnici, na manikúru, pečuj o sebe a když bude doma nepořádek, ať muž raději plive na nepořádek, než na tebe“. Staré ruské moudro praví, že žena má být ve dne starostlivou matkou, večer oddanou manželkou, a v noci milenkou o které sní každý chlap. Potom vás údajně muž nikdy neopustí. A v tomto směru prý u nich v Rusku jsou ženy velmi pokrokové a školené. Existují dokonce kurzy, které učí milé dámy jak na to. Ženy se učí několik týdnů se jenom usmívat. Tak zvaně „nitky v koutcích úst“. Neexistuje vyjít ven neupravená bez make upu. Prince totiž můžete potkat i v sámošce na rohu. Opět návyk několik měsíců fixovat. A co oblečení? Sukně! Dámy, zapomeňte na pohodlí kalhot. Sukně a šaty to jistí. Kramflíček hodný rodilé Vídeňačky, a to i v mrazu je pro Moskvičku věc po třech týdnech drilu také samozřejmá.
Jakou další zvrácenost na vás mé emancipované milé sestry chystám?
S Olgou jsem se setkala také. Nešetřila moje nervy. Říkala třeba: „Viděla jste za poslední dobu v Praze, nebo třeba v Paříži neupravenou a nenačesanou Rusku?“ Dalším z kroků je prý každý den začít tím, že se koukne do zrcadla a řeknete: „Jsem dost dobrá na to, abych získala muže snů a nemusela se dřít v kanceláři, nebo kdekoliv jinde…“
Olžino desatero je:
Jsem dost dobrá na to, abych dostala to, co chci, zasloužím si to a mám na to.
Žena musí budit zdání, že je hloupěji než muž. Muž si musí myslet, že je ten, kdo vše řídí. Pak se cítí v její společnosti bezpečně a uznávaně. To je to, co mu druhá nedá a moje tajná zbraň.
Přesvědčím sama sebe, že muži důvěřuji a dávám muži ten pocit a nikdy bych nedala najevo cokoliv jiného. Mimochodem vím, jak důvěra zavazuje.
Ve společnosti a při obchodních jednáních se tvářím, i přes to, že mám na tématiku doktorát, že vůbec nevím odkud běžel zajíc. Dopřeji muži aby byl králem diskuse. On mi dopřává jiné dary.
Vždy se usmívám – trénuji se to tak, že se měsíc hlídám a kdykoliv nemám zvednuté koutky, napravím to.
Vzbuzuji pocit tajemství. Docílím toho třeba tak, že si vezmu podvazky, nebo na sobě něco změním, ale neprozradím co.
Vždy jsem upravená. I kdybych šla jenom na poštu. Nikdy totiž nevím, kde mohu potkat pana Božského.
Vždy odpovídám kladně a vyhýbám se používání záporů. Kdykoliv se ho na něco ptám, formuluji dotaz tak, aby jeho odpověď byla souhlasná. Je to sice fuška, ale vyplatí se.
Muže zabavím tím, že ho zaměstnám honbou za novými hračkami. Velmi jemně umím muže nakopnout k lepším pracovním výsledkům. Třeba tím, že řeknu, že si v novém BMV připadá, jako v drožce a chlap přece umí vydělat na rolls royce.
Vždy si nechám otevřít dveře, počkám, až mi muž odsune židli, u stolu počkám, až mi nalije. Nechám se svléknout i obléct do kabátu a při společné procházce se do muže lehce zavěsím. Dávám mu tím pocit, že je pro mě rytíř a ochránce. On nechce soupeře, který mu bude v encyklopedii dokazovat, kdo měl pravdu a o kolik je chytřejší. Chce ženu, která mu dá křídla a posílí sebevědomí. Za tuto svoji snahu mám jeho lásku a oddanost.
Protřela jsem si oči, začala o tom přemýšlet a je to pět let, co sbírám odvahu napsat tento článek. Byl by na knihu a ne na pár odstavců. Co žena, to příběh a jiné okolnosti. Většinou je však cosi spojuje. Kdo to dokáže vystihnout? Čato jsou ženy zablokované ve svých vzorcích tak, že je to odsuzuje k tomu, aby se trápily se svými vztahy dál. Článek ukazuje jiný úhel pohledu. Dost odvážný v dnešních trendech. Je však pravdou, že ženy, které vědomě, či nevědomě dávají muži pocit, že je muž řešívají jiné věci, než zlomené srdce. Je hodně žen, které na to, co dělá Olga nikdy nepřistoupí. Leda, že by potkaly někoho, kdo by jim za to stál a přišly na to, že to je přesně to, co ten muž potřebuje. On jí na oplátku může dát to, co potřebuje ona.
S láskou Helen Stanku
