Ve své práci se mnohokrát setkávám s lidmi, kteří se potřebují zbavit přebujelých citových reakcí na různé podněty. Jejich příliš silné city je mohou ochromovat (typicky strach z nadřízeného nebo vztahová alergie – například na tchýni, závislost na partnerovi či ochromující strach z neúspěchu). Pro začátek takové práce je důležité v systému, který pro to používám, zjistit kde a jak silně se v těle mého klienta takové emoce projevují. A protože někteří z mých klientů občas neví o čem je řeč, pojďme nyní stručně nahlédnout do tajů propojení lidské psychiky s naším tělem.
Lidské tělo je mnohem víc než pouhá schránka – je to scénické jeviště, kde se odehrává drama emocí. Každý cit, který prožíváme, má svůj jedinečný otisk. Nejen v hlavě, ale i ve svalech, v dechu, v srdci. Možná si toho vždy nevšimneme, ale naše tělo vždy ví. Mluví – a často velmi hlasitě.
Hněv: Energie na pokraji výbuchu
Hněv není jen „stav mysli“. Je to syrová, elektrizující síla, která probíhá tělem jako požár. Cítíte, jak se krev rozžhaví, čelisti sevřou, ramena napnou jako tětiva. Srdce tluče jako buben do boje a dech se stává krátkým a prudkým – tělo je připravené. Boj nebo útěk? Ne, tentokrát možná i obojí. Hněv je nepříjemný, ale zároveň fascinující. Přináší pocit moci, živosti, jako by v žilách proudilo něco silnějšího než krev. Jenomže příliš silná reakce našeho těla v takové situaci může vést v lepším případě k neadekvátnímu jednání, v horším případě ke kolapsu, k infarktu nebo k mrtvici.
Smutek: Tíha, která táhne dolů
Smutek je tichý, ale nesmírně přítomný. Připlíží se jako mlha, usadí se v hrudi a pomalu táhne tělo ke dnu. Každý pohyb je těžký, zpomalený – jako by se svět ponořil do vody. Oči obyčejně pálí, hrdlo svírá neviditelný uzel. Není kam utéct, jen se stáhnout do sebe, do kouta, kde může smutek tiše odkapávat jako déšť ze střechy. Není slabostí, ale způsobem, jak se tělo vyrovnává s bolestí. Bohužel, dlouhotrvající smutek se podle představ našich předků projevuje v játrech, ledvinách a na srdci.
Strach: Signál k přežití
Když přichází strach, není to jen nervozita. Je to výstražný systém, který se spouští naplno. Břicho se stáhne, dech zrychlí, ruce a nohy zchladnou – a přesto jste připraveni běžet. Tělo se zúží do jednoho okamžiku, jednoho místa. Mozek křičí: „Pozor! Nebezpečí!“ A tělo reaguje. Srdce buší, krev pulzuje v uších. Je to instinkt, který jsme zdědili po předcích. Strach je neviditelný štít. Pokud je však přebujelý, místo toho, aby nás ochránil, nás ochromí. A to už je nežádoucí.
Radost: Světlo v každé buňce
Radost rozzáří tělo zevnitř. Náhle máte pocit, že se můžete nadechnout až do konečků prstů. Hrudník se otevírá, oči jiskří, smích se rozlévá jako zvon. Radost je jako vlnka, která se šíří od srdce až ke špičkám prstů. Tělo se stává lehčím, pružnějším. Chemie štěstí – dopamin, serotonin, oxytocin – dělá z přítomnosti magický okamžik. A svět se zdá být náhle plný možností. A přesto mnoho mých klientů či klientek dobrovolně odevzdává svou radost druhým tím, že se pohybují v permanentně negativním prostředí, sdílejí problematické zprávy či informace a tak si zkracují svůj život.
Stud a rozpaky: Touha zmizet
Není třeba slov – tělo už dávno mluví za vás. Tvrdý hlas, horké tváře, svírající se žaludek. Chcete se propadnout, zmizet, vymazat se z pohledu ostatních. Rozpaky jsou jako vnitřní poplach: „Pozor, chyba v systému!“ Mozek spouští autopilota – myšlenky prchají a tělo se krčí. A přesto je to přirozené. Stud nás chrání před vyčleněním, učí nás opatrnosti. I když je nepříjemný, má své místo. Nesmí však přebrat vládu nad naším rozhodováním. Řečeno slovy Jana Wericha: Zdravá tréma je dobrá, nesmí to však být koktající Hamlet…
Klid: Návrat domů
A pak přijde klid. Jako když se po bouři rozestoupí mraky. Ramena klesnou, dech se prohloubí. Všechno ztichne. Tělo se uvolní, mysl zpomalí. Parasympatický nervový systém přebírá velení a přináší hluboké vydechnutí. Jste tady. Teď. Bez spěchu, bez boje. Klid není nuda – je to návrat. Do těla, do sebe, do přítomnosti. To je hlavní smysl relaxačních technik, pohodových dovolených a spokojenosti ve fungujících vztazích. Ovšem ve strachu, hněvu, ve smutku a bez radosti nemůžeme být v klidu a proto nemohou naše tělo ani mysl regenerovat.
Znechucení: Ochranný štít
Znechucení je rychlé a neúprosné. Stačí pach, obraz, slovo – a tělo reaguje dřív, než mozek. Rty se stáhnou, žaludek se sevře, celé tělo říká „ne“. Není to jen nepříjemné – je to obrana. Tato emoce nás po tisíce let chránila před jedem, nákazou i sociálním vyloučením. Znechucení je štít, který nás chrání před tím, co by nás mohlo zničit – fyzicky i emocionálně.
Vliv negativních emocí na orgány
V tradiční východní medicíně, psychosomatice i některých moderních holistických přístupech se věří, že negativní emoce mohou mít přímý vliv na konkrétní orgány v těle. Tak například intenzivní hněv ovlivňuje činnost jater. Smutek a dlouhodobý zármutek oslabuje plíce. Strach má přímý vliv na naše ledviny. Úzkost a nadměrné přemýšlení ochromuje podle tradičních představ slezinu a žaludek. Opakované šoky nebo dlouhodobá traumata mohou způsobovat choroby srdce. Žárlivost, závist a frustrace mají přímý dopad na žlučník a na játra.
Naše emoce nejsou tedy jen pocity v hlavě. Jsou to vlny, které tělem probíhají, formují ho, upozorňují a léčí. Tělo je nejvěrnější tlumočník našich vnitřních prožitků – stačí ho jen začít poslouchat. A pokud jsou emoce zdravé, jejich reakce v těle nám mohou být ochrannými nástroji. Pokud jsou tyto reakce však příliš silné, mohou být na škodu. Je obecně známým faktem, že například dlouhodobý silný stres dokáže vyvolat v těle velmi problematické choroby.
.
N druhou stranu existují metody jak vrátit přebujelé emoční reakce do původních zdravých kolejí.
S přáním všeho dobrého Váš Mirek.
S přáním všeho dobrého Váš Mirek
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy po ruce, stejně tak, jako váš telefon. Rády vám odpoví.
