Za necelý měsíc se mi vdává neteř a tak se ohlížím a snažím si připomenout veškeré svatební obyčeje našich předků. Co si budeme povídat oni zažili jinou dobu a také měli možnosti a hlavně podmínky, než jaké máme my. A to, co je pro nás dnes nepředstavitelné museli oba zamilovaní adepti na společný život absolvovat nejenom při svatebním dnu.
Každý začátek velmi symbolický. I svatba je jistý druh rituálu a vše mělo svůj důvod. Prožít spolu celý život dnes mnohdy zní spíše i jako utopie, ale při nahlédnutí do statistik vychází jasně to, že naši předci, prarodiče, rodiče to spolu zkrátka – dlouze vydrželi. Jiná doba, jiné zvyky, mnohdy hodně odhodlání a obdivuhodné nervy. Dnes se na vztazích musí více pracovat. Lidé spolu zůstávají proto, že chtějí a ne pro to, že rozvod je tabu. Ale to je již jiné téma. Své tradice mají Velikonoce, Vánoce, pohřby, křtiny i svatby. Sepsala jsem, pokud možno stručně pro inspiraci některé z nich.
V žádném případě se svatba neměla konat v květnu ani v prosinci. Byly to měsíce, které uzavírání manželského slibu nepřály. Tradovalo se, že je přece hloupost konat svatbu období v němž je ,,každý osel zamilovaný“. Říkalo se, že přibývající měsíc, nebo dokonce úplněk jsou svatbám obzvlášť příznivé. Ve starém Římě se však třeba v květnu slavili slavnosti mrtvých předků, zvané Lemurie a svatby byly zapovězené, aby se pak snoubencům neklidné duše nemstily za narušení svého klidu.
Nejprospěšnější byl leden, červen, srpen, září a říjen.
Před obřadem dávali rodiče svým dětem své požehnání.
Nevěsta u sebe mívala něco nového, něco vypůjčeného, a něco modrého (barva nebe je ochranou barvou ve sféře rodinného života). Také na sobě měla jeden nově koupený, jeden vypůjčeny a jeden darovaný předmět. Tento zvyk se dodržoval pro to, aby novopečení manželé měli vždy dost peněz, aby si mohli něco koupit, dostatek přátel a příbuzných, aby jim něco dali a dostatečně dobrou pověst k tomu, aby jim také někdo v případě potřeby vypůjčil.
Nevěsta během svatebního dne mohla spatřit svého snoubence až před obřadní místností, či kostelem.
Nevěsta musela mít závoj.
Když se vycházelo po obřadu z kostela, nevěsta lehko dupla na nohu svého ještě čerstvého novomanžela. Díky tomu ho prý mohla držet pod pantoflem.
Všichni závistiví a zlí duchové se odháněli rámusem. Na svatebním kočáru bývala zavěšena plechová chrastítka. Dnes si každý zatroubí.
Po obřadu rodiče obou novomanželů své děti přivítali v místě veselí chlebem, solí a vínem. Mladí ulomili kousek chleba, osolili, vypili nápoj a nádoby hodili za sebe tak, aby se rozbily.
Pár společně uklidil střepy, a přitom se hledělo, kdo se chopil smetáčku a kdo lopatky. Podle toho se hádalo, kdo bude mít v manželství více práce.
Když pršelo o svatebním dnu, pršelo štěstí.
Různé nehody všeho druhu, které se na svatbě přihodily byly pokládány za negativní předpověď. Všude bylo zvykem házet na snoubence obilná zrna, aby netrpěli nedostatkem.
První tanec je sólo pro novomanžele, druhý tanec pro ženicha s matkou manželky a nevěsty s otcem může. Třetí tančil mladý pár spolu a jejich rodiče si vyměnili partnery. Matka ženicha s otcem nevěsty a naopak.
O půlnoci se odbývalo odčepení. Matka nevěstě sundala závoj a v některých krajích jí i odstřihla vlasy. Po sundání závoje nevěsta odhodila svatební kytici. Družička, která jí chytila, chytila v brzké době i úděl příští nevěsty, tedy se brzy vdala. Po odčepení odcházel mladý pár na svatební noc a hosté se dále bavili.
Ve výročí svatby se na tento den vzpomínalo, aby se udržel kontakt energiemi které se ten den iniciovala.
Pro www.dobrakartarka.cz s láskou Helen Stanku
