,,tak jsem mu nevyprávěl ani o hroznýších královských, ani o panenských pralesech, ani o hvězdách. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl spokojený, že potkal tak rozumného člověka…“
Antonie de Saint – Exupéry
Nedávno jsem byla objevovat energie na jednom známém výletním místě, na hradě v Okoři. Vlídná Česká krajina, potok s hrázkou tam lemují vrby a zvědavé turisty kasteláni pouští i vypouští po čtvrthodince do prostoru hradu a zase zpět. Prohlídku si dělají lidé sami a veškerá méně bezpečná místa jsou prakticky opatřena mříží, či plůtky. Hrad skýtá v letním parnu i pár stinných míst a také nádech dávných energií s energií houževnatých romantiků, které si může každý prozkoumat sám.
Stačí vypnout okolí, uzavřít se do svého imaginárního okruhu vnitřní samoty a vysunout ze svých rukou pomyslné sondy. Něco jako světelné senzory. Z každého prstu vystřelí jedna a v odezvě směsi pocitů a lehkého brnění hrad vypráví vlastní zvláštní příběh. Mísí se tam energie rozmachu, píle houževnatosti, úpornosti, rozkladu a někde v jedné bývalé věži cosi, co mě přitáhlo samo. Něco, co nikde jinde není. Specifická energie, která umí oživit staré rány, aby se mohly zvědomit a vyhojit. Léčebný proces nemusí být příjemný, ale ta úleva stojí za to. Nahromaděné bloky se rozpouští a člověk si dokáže plné uvědomit a pojmenovat to, co nyní skrytě nejvíce tíží a nechat to odejít. To není málo. To je dar. Nedaleko je kavárna, která skýtá nerušenou oázu stinného klidu, a dokonce jsem zahlédla i menhiry v kruhu…
Řekla jsem, že si každý může odezvy energií prozkoumat sám, ale tady bych nebyla přesná. Každá svobodná duše může. Nejde mi z hlavy asi osmileté děvčátko, které přišlo v doprovodu rodičů. Nadšeně objevovalo a mlsalo si energie, přirozeně zavětřilo a šlo po čichu na to samé místo, kam i já. Nebylo to daleko, ale protože to v parnu znamenalo pár kroku navíc, zelo nenápadně prázdnotou. Nebo byl důvod jinde, a ne všichni umí vnímat energie?
Mé rozjímání přerušil nepříjemný tón matky dítěte, která se do dcery nahlas a nevybíravě pustila, kam to leze, jestli je normální, co si to dovolila, co tam leze, ať se ihned vrátí, že je úplně nemožná … (to už jsem se snažila nevnímat nepříjemné, drsné energie matky a její nátlakový, ultimativní tón, nenechající nikoho na pochybách, kdo tu velí)
Dítě se zklamaně (tajemný průzkum skončil) a odevzdané vrátilo k mamince a tatínkovi, který se přidal a nyní již několik minut v kuse chrlili na dítě všechny možná slovní zaklínadla (vlastní blbé nálady a frustrace) o tom, jak je nemožná…za výsměšně vítězoslavného pohledu jejího brášky, který se pro jistotu nepustil máminy sukně. Lehce mnou projela profesionální deformace a zamyslela jsem se nad tím, jestli si matka neprošla stejným osudem v dětství a jenom nevědomky nepokračuje v naučených vzorcích…
Tady jsem si uvědomila, že takhle to začíná. Ukázkový příklad. Děti mají ještě přirozenou fantazii a intuici. Rodí se s ní. Je to taková pomyslná anténka táhnoucí se nad sedmou čakrou výš a propojující duši se zdrojem světla, ze kterého naše duše sestupuje při svém tělesném zrození do hmoty. Tykadlo tam nějakou dobu zůstává a vyživuje duši dál potřebnou energií a duše vysílá signály nahoru a z vrchu přichází zase různá vnuknutí, nápady a pomyslná navigace dolů. Vždyť v těle se dá zažít tolik dobrodružství, která v jemnohmotném světě procítit zcela nelze… Čisté duše vystrkují tato tykadla, pomyslné radary i do okolního světa a žíznivě jej a objevují a poznávají. Učí se a formují. Jim to přirozené. Hltají poznání.
Pak je někdo párkrát po té anténce praští a je to. Schovávají si ji pro sebe a někdy iritují okolí, když si nedávají pozor a zase to schytají. Kdyby se řídili dál nápady, které chodí tou pomyslnou anténkou, řekněme intuicí, zase to schytají. Kdysi jsem ve škole sklidila výsměch za to, že jsem řekla, že jsou hvězdy barevné. Já je tak vnímala.
Dospělí nemívají pochopení pro dětský svět. Někdo má štěstí na rodiče, nebo alespoň členy rodiny, kteří nejsou nátlakoví a nechají duši prostor. Tato dívenka takové štěstí nemá. Aby přežila musela zatáhnout tykadla a zařadit se. Jednou přijde volba školy, povolání, životního partnera a všechno může být jinak, než by si to její duše přála. Mohou to být velké zkoušky.
Chvíli to potrvá, než se její duše ozve a začne křičet. Snad se dokáže vyburcovat z průměrnosti a začne se znovu nacházet. Vzpomene si, jak to tehdy dělala a objevovala a jak to k ní kolem ještě kdysi všechno promlouvalo. Nalezne správný směr a dostane se na svojí vlastní výhybku určenou ještě dříve, než se narodila. Pak si bude plnit své poslání a bude v tom šťastná.
Nyní, v dospělosti, už snad nebude nikdo, kdo by jí to mohl zakazovat, kdo by v tom mohl bránit. Může tak zpátky nalézt svoji sílu a sebe sama. Možná si jednou udělá výlet sama, nebo s životním partnerem, či svými dětmi na Okoř a najde místo, které umí vytáhnout staré rány, aby se mohli zahojit. Moc si přeji, aby jí na to zůstalo dost síly a odvahy. Někdy jdou lidé po cestách, které jim určili druzí lidé, nehledíc na to, co vlastně chtějí oni. Koho to zajímá? Musí poslouchat, zařadit se, přežít. Ztrácí anténu a napojení, protože přestávají vnímat svoji intuici, hlas své duše. Ale on se jednou zase objeví a člověk přestane být sám.
S láskou Helen Stanku
