Mystické datum, ve kterém jsou čtyři jedničky, značí vítězství, ale každá mince má dvě strany, stejně jako tarotové karty, z nichž každá má dva významy, kladný a záporný. Vše je tvořeno dvěma póly, i mysterium Svatého Martina – je to symbol ochranitelské mužské energie a síly, ale stejně tak znamená hádky, spor či boj o moc.
Jangová síla může být tvořivá, smělá, podnikavá, vyvolávající pozitivní a konstruktivní změny, ale také negativní, ničivá, bořící. Pokud nemá, co ničit ve svém okolí, snadno se obrátí proti sobě a začne ničit sama sebe. Aby se dynamický projev jangové síly dal označit jako tvořivý či tvůrčí, musí se tato síla kultivovat, transformovat či transmutovat. A právě touto symbolikou oplývá oblíbený český světec Martin.
Původně byl římský voják, žádný ušlechtilý středověký rytíř, jak si dnes romanticky některé světce představujeme. Narodil se roku 316 či 317 v římské provincii Panonie, v dnešním Maďarsku. Jeho otec byl vysoce postavený velitel v římském vojsku, který očekával, že jeho synek půjde v taťkových šlépějích. Pojmenoval ho tedy Martin, což přeloženo z latiny (Martinus) znamená válečník, bojovník, zasvěcený bohu války Martovi. Jenže chlapec toužil stát se prostým mnichem a tak se traduje, že vojenský slib skládal v řetězech, tak moc se vzpouzel. Jakmile ale slib složil, tak mu dostál jako pravý hrdina.
Byl velmi nadaný, i když nikdy nejevil touhu po krvi a brzy se stal velitelem. Hnědý plášť obyčejného vojáka vyměnil za rudý. Plášť je pro Martina velice důležitý symbol, neboť jednou když vjížděl do města, spatřil u brány sedět nahého prokřehlého žebráka. Byla zima a on by přes noc umrznul. Martin neváhal, vojenským mečem rozťal svůj plášť na dvě poloviny a jednu dal žebrákovi. Zachránil mu tím život a tento akt milosrdenství určil jeho osud. Brzy po této události měl vnuknutí, zjevil se mu Ježíš Kristus a oznámil mu, že Martin, který ho, pána Ježíše, dnes obdaroval pláštěm, je na cestě ke křtu. Toto poselství je vlastně odkaz na biblické „To co dáš i nejmenšímu z malých, jako bys pánu bohu dával.“
Pro Martina však byla důležitá zmínka o křtu a tak usoudil, že je čas opustit vojsko a splnit si to, po čem vždy toužil. Odložil přilbici, drátěnou košili, polovinu pláště i svůj meč, nechal se pokřtít a stal se exorcistou. Svou jangovou sílu chtěl vrhnout do služeb církve a bojovat proti pohanství a heretikům (lidem se špatným či jiným výkladem Bible než měla církev). Odešel do rodné maďarské Panonie, jenže heretici zde byli poměrně silní a tak Martin musel uprchnout do Itálie, kde si splnil svůj dětský sen a stal se poustevníkem. Proti všem heretikům bojoval pouze modlitbou. Nakonec se přesunul do Francie, které se dříve říkalo Galie a zde se usadil v poustevně za městem, v přírodě.
Byl však velmi oblíbený pro své milosrdné skutky, ale také pro mnoho zázraků, které činil, dokonce prý oživil dva zemřelé lidi, podobně jako Ježíš, když dal povstat Lazarovi z hrobu. Takže za chvilku se kolem Martina shromáždili jeho příznivci a následovníci. Martin nakonec musel založit celý klášter, který byl později znám jako velmi slavné sídlo benediktinů. Nakonec Martina přesvědčili, aby se nechal vysvětit na kněze a lidé ho zbožňovali. Málokdy se stane, aby byl světec uctívaný už za svého života a dokonce i prohlašovaný za svatého. Takto byl svou skupinou milován Ježíš, čili jisté paralely mezi Martinovým a Ježíšovým životem bychom nalezli.
Martin je ale pasivní, do okázalých poct a slávy ho vždy tlačilo okolí. Jeho kázání se těšila takové oblibě, že když zemřel místní biskup, Martin byl jasná volba. On však nechtěl vynikat, tak se běžel schovat, ale svým kejháním ho prozradily husy. Nadšený dav ho nakonec přesvědčil, aby se nechal vysvětit na biskupa – a od té doby je velmi oblíbená svatomartinská husa, která se slavnostně pojídá (samozřejmě do křupava opečená, peče se často i přes deset hodin, s bramborovým knedlíkem a červeným zelím) 10. a 11. listopadu. Ke svatomartinské huse patří též svatomartinské mladé víno, často vynikající chuti, ale je dobré je zkonzumovat do Velikonoc. K mladému vínu se váže pověra, že přikouzlí mládí a krásu, proto by ho měly pít ženy a dívky, možná také proto, že má ze všech vín nejméně alkoholu (cca 12%).
Symbolem Martina jsou také podkovy a na jeho počest se dodnes pečou zahnuté rohlíčky, kterým se dříve říkalo martiny. Zvyk věšet si nad dveře koňskou podkovu pro štěstí a pečení zahnutých rohlíčků pochází z pověsti, kdy Martin projížděl vesnicí, kde se konala pouť, stály zde chudé smutné děti, které si nemohly koupit ani koláč. Martin poručil svému koni, aby shazoval podkovy, kůň ho poslechl a podkovy stále přibývaly. Děti je sbíraly a chtěly si je pověsit doma pro štěstí, když tu náhle se podkovy změnily v zahnuté rohlíčky plněné ořechy a mákem a děti se mohly dosyta najíst.
Martinův kůň se stal jeho největším symbolem. I když dost možná jezdil na hnědém koni, nikdo si ho neumí představit jinak, než na běloušovi. „Na svatého Martina, bývá dobrá peřina.“ „Svatý Martin přijel na bílém koni.“ To vše jsou pranostiky našich předků, kteří perfektně odpozorovali, že v našich krajích začíná sněžit průměrně skutečně 11. listopadu. Jak jste si mohli ale všimnout, počasí se malinko mění a pranostiky se tak posouvají a některé přestávají platit. Martin určitě, zatím je ještě krásně teplo a na sníh to nevypadá. Nicméně sv. Martin jako silný symbol zůstává dál, je to jeden z mála „nemučednických“ svatých, kteří své svatosti dosáhli už během života. Martin symbolizuje základy esoteriky.
Jak známo, rodí se každý člověk jako malý neurotický běs, toužící někoho nebo něco ovládat a když se mu to nedaří, tak se projevuje agresivně a vztekle, často dokonce autoagresivně. To je náš základ, i když se říká, člověk, to zní hrdě, správněji by se mělo říkat, člověk, to zní tvrdě. Mnoho lidí prožije svůj život jako závistiví nenažranci, nespokojení s tím, že k sobě přitahují málo pozornosti a že nikoho pořádně neovládají. Martin, později sv. Martin, přichází s myšlenkou, že každý člověk může začít z vlastního rozhodnutí pracovat na sobě, může se začít projevovat sociálně (milosrdně) a může se naučit konat menší i větší zázraky, ale nemusí se ve společnosti hrnout dopředu jen kvůli tomu, aby z toho měl prospěch.
Svatý Martin je výsledkem metamorfózy, kdy se z římského vojáka, nekultivovaného válečníka, stane člověk, oplývající milosrdenstvím, soucitem a empatií, čili vlastnostmi, které se zrovna v dnešní době moc nenosí. A jak jsme si již mnohokrát řekli a nesčetněkrát naznačili, je právě metamorfóza, neboli změna, kdy se člověk díky vlastnímu snažení, místo, aby se staral o ostatní, dostane na vyšší úroveň (z housenky se stane motýl), základem esoterního učení.
Někteří lidé by mohli namítnout, že Martin zaživa držel přísný půst a teď na svátek jeho pohřbu, 11. listopadu my máme velké hody, jenže na druhou stranu, Martin přece sytil hladové svými rohlíčky a přinášel blahobyt ostatním. Navíc je to poslední hod před přísným adventním půstem, který nás má naopak před zimou očistit. A navíc samozřejmě Martinův svátek je na den, kdy i pohané měli oslavu. Veškeré práce na poli už skončily a tehdy to pro ně byla nejtěžší práce. Hlavně se těšili na první mladé víno, vzdávali hold zemi za její dary a děkovali za víno. Dodnes se lahve vína světí v kostele. Pro předky bylo důležité, aby nasněžilo, proto sníh vítali tak, jako později Martina. Pokud v této době nasněžilo, znamenalo to, že pole mají krásnou peřinku a bude příští rok dobrá úroda. Nic není pro přírodu horší než holomráz. Stejně jako, obrazně řečeno, pro lidské city.
Monica Star
