Děje se nám spoustu věcí a kolem jsou různé ,,náhody” ovlivňující náš svět. Jsou to ale opravdu jen náhody? Nebo to mohou být signály? Je náš život je formován božským uměním zvláštních náhod, podmínek a okolností? Člověk je v jedné chvíli umělcem a přitom uměleckým dílem.
Mužeme být artisty vlastního osudu?
Když si uděláme chvilku sami pro sebe, položíme se do klidu své vlastní meditace, nebo když třeba jen nalezneme své vlastní místečko a vyladíme se na sebe a na určitý kanál, začnou k nám přicházet informace, nápady, vnuknutí, vize. A možná se vám bude hodit pár myšlenek, které v této trochu nezvyklé době stojí za to, abychom jim věnovali trochu víc času a pozornosti. Může to naši mysl i duši jen obohatit. Co může přijít na téma koronavirus? Co přineslo uvolnění tempa a jistá sociální izolace?
Nakolik vnímám, jak se rozevřely nůžky mezi jedněmi, kteří si více pomáhají a jsou k sobě ohleduplnější a druhými, kteří jen trápí svoje okolí?
Dílem umělce není jenom linie zad a šíje, ale hlavně otisky kroků, které po sobě zanechá
Jak krásný pocit přineslo poznání, že si stále ještě lidé dovedou nezištně pomáhat, věnovat svůj čas, prostředky a mají vůli a víru. Nejenom rouškovníky, ale i přístupem k těm lidem, kteří nyní potřebují nejvíc pomoci.
Třeba tím, že si u okénka solidárně koupí kávu i když si to mohou odpustit. Vědí, že za okénkem je tým lidí, kteří musí překonat tuto dobu. Nebo tím, že si udělají čas na doučování cizích dětí. A dalo by se pokračovat.
Někteří si však začali vybíjet své frustrace tím, že své životní prohry oplakávají nadáváním na všechno a všechny. Jak těmi jedy zamořují své okolí.
A kdo naopak zatnul zuby a přidal na obrátkách.
Jak se to projevilo v rodinách. Ve vztazích, jak se lidé vybarvili? Kolik jich sáhlo po uklidňovacích prostředcích a kolik to naopak vzalo jako výzvu osudu?
Jak moc jsem se sama dokázala odosobnit od okolního světa a nedala se strhnout katastrofickými vizemi?
Jak dobře umím využívat svoji schopnost vědomě pracovat s dechem?
A také, jak moc mi záleží na mé rodině?
Buďme umělci vlastního osudu
Je dobré se podívat, jak epidemie nenápadně mění hodnoty a postoje. Pomůže to dál řídit a programovat vlastní realitu. Co si do ní pustíme za vize a postoje, to zformuje nás a naši budoucnost.
Náš život je formován božským uměním zvláštních náhod, podmínek a okolností. Člověk je v jedné chvíli umělcem a přitom uměleckým dílem.
Dílem umělce není jenom linie zad a šíje, ale hlavně otisky kroků, které po sobě zanechá.
Uměním je i objevování světa, jako nedůležitějšího aspektu umělcovy budoucnosti. Rozhodnout se, dát se do pohybu, kterou cestou a kam. Pak se cesta ukazuje sama. Umělec života se dostává do dynamického nastavení. Je vždy připraven cestovat, vždy hledat a objevovat nové věci, lásky, vztahová jemná pnutí, erotická vábení, je připraven přijmout zodpovědnost za plody lásky. Je připraven se otevřít času. Vidí zítřek.
Jeden moudrý muž řekl, že se zakazuje být starým. Proč? Protože radí zachovat si stav dítěte v tom, co je konstruktivní ve vztahu k budoucnosti. U dětí je krásné umění říct – až vyrostu budu, udělám…
V té kraťounké větě je celá síla přání, očekávání a je v ní ukrytá síla krásného slova – naděje. Dítě žije nadějí. Nejen, že má naději. Ono samo je nadějí. Naděje je víra, že vše je otevřené a budoucnost je dar, který nám přináší život. Vždy se můžeme měnit, hledat nové cesty. Přestat se uzavírat v kůži dospělého člověka, nebo se nechat přestat uzavírat jinými lidmi.
Erich Fromm v knize Zen budhismus a psychoanalýza říká, že žít znamená rodit se v každé chvíli.
S láskou Helen Stanku
