Poklidné nedělní odpoledne na Malé Straně rozrážel snad jen hukot nekonečných hloučků všudypřítomných turistů z ulice. Kocour spal spokojeně v kovové pyramidě. Uprostřed ní, na proutěném křesílku má své oblíbené místo. Pod ním na podlaze je velikánský studený kovový pentagram, ale jemu to na vyhřátém růžovém polštáři vůbec nevadí. Takové dny mívám nejraději. Když k tomu ještě venku začne pršet a kapky deště hrají svůj jemný koncert. Mohla jsem se pohroužit do psaní horoskopů, když v tom zazvonil telefon. Na displeji se ukázalo číslo mé dávné kamarádky Evy. Chodily jsme spolu do školy. Jak se asi má? Eva nepatřila k lidem, kteří by si lámali hlavu s tím, jestli se druhému její návštěva hodí či nikoliv. Už byla u dveří a jenom nevěděla, na který zvonek zvonit. Klidně by zvonila na všechny. Žádná omluva. Celá ona.
Skoro ani neodpověděla na pozdrav a hned mě zasypala lavinou lamentování. Druzí ji nikdy moc nezajímali. Řešila vždy hlavně sebe a pro svoji suverenitu byla ve třídě jasná vůdkyně, která všem dávala pokyny. Za ty roky se moc nezměnila. Světlovlasá Eva byla pořád hezká, jenom její krásné zelené oči vypadaly utrápeně a tvář měla hrozný výraz. Bylo mi hned jasné, že má problémy a hledá záchranu. A zrovna u mě. Přitom se věcem, jako jsou karty a magie dříve spíše smála.
Proklela svého muže
Evu opustil muž kvůli druhé. Nedokázala se s tím smířit a směsice smutku, žalu a zlosti hledala ventil. Proklínala svého muže a přála mu všechny možné hrůzy a útrapy, které si jenom lze vymyslet. Po mně chtěla vědět, kdy se mu to všechno stane. Kdy ho ta druhá opustí, kdy přijde o práci, kdy onemocní a kdy se k ní on vrátí a přistoupí na hluboké pokání.
Zatím se jí však příliš nedařilo. Naopak. Stalo se jí všechno, co se jí jenom mohlo stát. Málem vyhořeli, z domu nemůže vyhnat myši, zlomila si nohu, přišla o práci, nemůže si najít novou a ještě k tomu má potíže se synem. Tedy spíše se snachou. S tou se snad pozabíjí a syn je na straně své ženy.
A kdy to začalo? Hned pár týdnů poté, co od nich odešel její manžel k druhé. Když to říkala, nezapomněla se při tom zhluboka nadechnout a nenávistně zaklít: „Aby do něj hrom vrazil!“ A pak použila ještě další silnější přání i slova. Doslova kolem sebe šířila jedovatou energii.
Zapálila jsem vánočního františka. Vánoce jsou už sice dávno pryč, ale františek má v sobě kadidlo a tam, kde je kadidlo, není čert. Zapálená svíčka a vůně kouřící homole mírnila temné vibrace, které se z Evy jen hrnuly. „Přeju mu jenom to nejhorší. Aby přišel o peníze, práci, ať je nemocný a ať mu hlavně nevyjde vztah s tou druhou,“ pokračovala. A ptala se, jestli jí náhodou ta druhá žena neproklela. Určitě prý něco musela udělat.
Kdo jinému jámu kopá…
Bylo mi jasné, co se děje. Někdy se totiž děje přesně to, co si člověk přeje. Vyřčená slova letí rychlostí blesku a hledají svůj terč. Ten je často vzdálen nějakým temným myšlenkám, řeší zcela jiné věci a vibruje na vyšších úrovních. Slova však mohou být vyslyšena, adresáta minou, zato se však vrátí jako bumerang k tomu, kdo je vyslal, a zasáhnou jej tam, kde to bolí nejvíc. Jak se říká, kdo seje vítr, sklízí bouři.
Když proklínáte někoho, vůči komu vás sžírá nenávist, tak přitom zároveň sami padáte níže do astrálních úrovní, kde jsou ztracené duše a hladové astrální larvy. Pak už se není čemu divit, že se pořád něco nepěkného děje. I když je to jistě těžké, je důležité dovolit bývalému partnerovi odejít, a to nejenom fyzicky, ale i psychicky. Je potřeba se od něho odpoutat, jinak vás může nenávist pozřít zevnitř i zvenku. Nenávist se živí vaší pozitivní energií, odebírá vám síly i zdraví a časem i zabíjí. Je důležité odpustit a prosit, aby zůstalo odpuštěno a každý si mohl jít vlastní cestou. Jakoukoliv negativní myšlenku na druhého vědomě nahradit myšlenkou pozitivní.
Stal se malý zázrak
Evě chvíli trvalo, než to pochopila. Nechápala, proč má být on šťastný a ona se trápit. Měla tendenci mi volávat a vypovídávat se. Už to samo o sobě jí moc ulevovalo. Popravdě, ostatní lidé jí její neštěstí tak trochu přáli. A ti, kteří ji měli rádi, zase začali mizet, jakmile se jim po padesáté pokoušela vyprávět o svých peripetiích. Její dcera už to znala nazpaměť. V průběhu několika měsíců se v Evě ale něco pohnulo a začala přemýšlet, proč se jí to stalo. A začalo jí docházet, že se ke svému okolí ona sama často nechovala moc pěkně. Když si to konečně uvědomila, zhrozila se. Chvíli se obviňovala a nakonec se stalo něco, co byl malý zázrak. Začala mít zase radost z malých a drobných věcí.
Dneska je Eva úplně někdo jiný. Zase se usmívá. Nedávno se vrátila z dovolené se svým novým přítelem. Ohromný sympaťák! A mám prý hádat, co její bývalý. Vozí kočárek. Jeho přítelkyně chce mít také nějaký čas na sebe a své kamarádky. Na nějakou větší dovolenou se teď nepodívají, protože cestování s prckem je docela náročné. Zato malý bráška jejich dětí je docela kouzelný.
Pro Kartářky světla Helen Stanku
Foto: Shutterstock
PS: Chcete vědět víc? Zavolejte některé z našich kartářek. Jsou vždy pohotově po ruce tak, jako váš telefon a rády vám odpoví.
