O regresní terapii aneb Proč mě bolela záda

Před nějakým časem jsem (jak už je u zemských znamení přirozené) intenzivně hledala důkaz, že regresní a jiné terapie opravdu fungují. Po více než 10 letech bolestí v bedrech, kdy jsem se 2 roky intenzivně snažila odstraňovat nežádoucí mentální programy, chodila na různé druhy terapií, nehledě na návštevy lékaře, který mi jednoduše dal léky na bolest a další řekl, že už viděl tedy i zdravější záda, přišel čas jít přímo do příčiny. Ano, všichni si můžeme přečíst všeobecné duchovní příčiny nemocí, v tomto případě přetížení a pocity viny, ale stačí to? Evidentně vždy ne, přečetla jsem toho víc než dost.

Přes regresní terapii se tedy s kamarádkou, která mi posloužila jako medium, dostáváme ke kořenu problému, do klíčového minulého života. Jsem upoutaná na lůžko, nemůžu vůbec hýbat nohama, naprosto odkázaná na cizí pomoc. Dívám se, co k tomu vedlo. Je to ve válce v době napoleonské, jsem ošetřovatelkou raněných a zběsile pobíhám mezi střelami v poli, snažíc se pomoci co nejvíce vojákům. Moje chování hraničí s posedlostí, ostatní mě varují před riskováním, ale neslyším a zastaví mě až kulka v páteři. Od té chvíle jen ležím, klepu se zimou, připadám si na obtíž a jsem totálně neschopná/neochotná přijmout pomoc. Pak už zbývá jen jediný krok – ukončit život spolknutím prášků.

Po tomto otevření očí a vysvětlení nepokory k vlastnímu životu a neschopnosti přijímat pomoc druhých mě čekaly tři hodně dlouhé noci plné bezmoci, ale díky za ně! Záda začala pracovat a to tak, že bolest se vyhrotila a nasimulovala se situace z minulého života. Ležím a nemůžu hýbat nohama. Najednou jakoby v hlavě někdo rozsvítil a sama jsem si řekla: “dobře tedy, jestli mám být znovu ochrnutá, tak budu, a druzí se postarají, nechám je!”

Do rána zázrak, vstala jsem úplně novýma nohama, po tolika letech žádná bolest! Úžasný pocit! Pak už jen pár měsíců vracení plotýnek na místo pomocí cvičení, což je opravdová radost oproti předchozímu trápení.

Za nějaký čas se vracím ještě víc do minulosti zjistit, co vedlo k obsesivní touze spasit celou armádu raněných a tolik riskovat. Nejedná se o běžné chování, ale nevyléčené trauma, v mém případě z porodu mrtvého dítěte, který předcházel útěku z vlasti. Pocit viny, že jsem něco udělala špatně, vedl k opuštění všeho známého včetně otce dítěte, který měl evidentně víc rád mě než já jeho, protože na mě nepřestal čekat.

Odtud tedy pramenily moje pochyby, zda kdy budu dobrou matkou a vtíravé myšlenky, že mateřství není pro mě, že to všechno přece nemám šanci zvládnout.

Nejde o to, projít co nejvíce životů, co nejvíce terapií a seminářů, jde o to pochopit pointu, že to, co jsem zažila, už mé duši posloužilo jako zkušenost a v tomto životě mám volbu zachovat se jinak. Nemusím se obětovat, odmítat pomoc, využít muže jako dárce dítěte, držet si jakékoli posedlosti atd., tohle už znám. Jde o to, vzdát úctu svým “chybám” (zkušenostem) a propustit potřebu je opakovat.

Není dokonce ani nutné pro každé poučení jít do minulých životů, vystoupit ze starých vzorců chování lze i jinak, jen někdy je to život tak zásadní, že ovlivňuje život současný ve zvýšené míře. Pak je tedy tato na dřen jdoucí metoda, provedená za pomoci terapeuta, opravdu nejlepší, zejména pokud je problém již na těle, kde ukazuje na dlouhodobé nepochopení karmických lekcí.

autor: http://www.dobrakartarka.cz/katalog-kartarek-cr/309/kristyna-liptakova-2/